Jak jsem si myslela, že umím španělsky

Jak jsem psala v předchozím článku, každý jazyk má své nástrahy a úskalí. Aby se ho člověk naučil, je potřeba ho skutečně používat. Je to jako se vším, praxe a opakování dělá mistra. Já jsem se taky nanarodila s plynulou španělštinou a bohužel ani po několikaměsíčním studiu a dennodennímu tréninku jsem jím úplně nebyla.

Když jsem přijela do Argentiny, konkrétně přímo do hlavního města, Buenos Aires, už jsem uměla mnohem víc, než jen mluvit v přítomném čase a dokonce jsem si myslela, že španělsky docela umím. Samozřejmě jsem nebyla žádný expert, ale ten pocit, že bych si zvládla celkem bez problémů objednat jídlo v restauraci, zeptat se na cestu, domluvit se, nakoupit si a případně si s někým popovídat (asi ne o úplně složitých tématech) jsem měla. Přecejen jsem žila s Argentincem.

Jenže on byl poloviční Španěl a vlastně půl života strávil ve Španělsku, takže jeho španělština byla taková směska…

Předpokládám, že jste pochopili, že rozdíl mezi španělskou variantou a španělštinou v Argentině, potažmo Latinské Americe je poměrně velký. Já jsem sice od toho svého Argentince pochytala nějaké kosmetické španělské nešvary ve výslovnosti, ale to jsem si bláhovně myslela, že už mě toho tolik nepřekvapí. Asi zásadní je, že písmena „ll“ a „y“ ve slovech, Argentinci nevyslovují [j] jako Španělé ale jako [š]. Takže třeba takové mega důležité slovo jako „já“, španělsky „yo“, není prostě [jo], ale [šo].

Problémů jsem po příjezdu měla s jazykem hned několik…

První problém nastal hned krátce po příjezdu do Buenos Aires, když jsme se sešli s kamarády mého přítele, kteří nám tam tenkrát pomohli s hledáním bytu před stěhováním. Já jsem se jich chtěla jednoduše zeptat, když jsem se s nimi seznámila, jestli to byli oni teda, kdo nám pomohli s hledáním bytu, větou:

Vy jste nám pomohli s hledáním bytu?

Jednoduchá věta, ne? Každý, kdo umí nějaký cizí jazyk, by si řekl, že zas takový zádrhel by v tom být nemusel. Kdo umí anglicky, asi by pravděpodobně toto přeložil s předpřítomném čase.

Moje španělská otázka tedy zněla takto:

¿Vosotros nos habéis ayudado con la búsqueda del apartamento?

Ale oni na mě koukali dost zaraženě a já jsem usilovně přemýšlela, co se stalo, když jsem to řekla správně! Později jsem zjistila, že v oné jednoduché větě, tedy lépe řečeno, v mé hezké španělské formulaci, bylo hned několik problémů:

• V Argentině nepoužívají druhou osobu množného čísla, tzn. nepoužívají VY, oni onikají!
• Nepoužívají ani složené minulé časy, kde se dává pomocné sloveso + příčestí daného slovesa (jak jsem výše uváděla ten předpřítomný), ale spíš jen jednoduchý minulý čas. Pro lepší pochopitelnost srovnávám s angličtinou – nepoužívají „has/have been“ ale jenom „was/were“
• A pro byt nepoužívají „apartamento“ ale „departamento“

Takže daná věta by v argentinštině (myšleno tak, že tenkrát jsem to vážně brala tak, že to vypadá jak jiný jazyk) zněla následovně:

¿Ustedes nos ayudaron con la búsqueda del departamento?

Takže ano, už při mé první snaze o konverzaci jsem dost narazila, protože na mě koukali, jak kdybych spadla z višně a nějak mi nerozuměli.

A to vůbec nemluvím o faktu, že by ještě to slovo „departamento“ pravděpodobně zkrátili v hovorové mluvě na „depto“. (departamento)

Asi je normální, že když přijdete do cizí země a umíte jazyk na nějaké konvezační úrovni, najednou se vám zdá, že všichni mluví nějak rychle a úplně se ve větší společnosti nechytáte. Jo, a natož v baru!!

Když se ale nechytáte ani kvůli tomu, že používají úplně jiná slovíčka, než která znáte, už je to horší. Tak já jsem na začátku – a myslím že to bylo rozhodně v řádu týdnů, ne-li dokonce pár měsíců, jenom poslouchala. Protože když se člověk chce vmísit do už tak rychlé konverzace, tak než si zformuluje tu větu, tak už se dávno mluví o něčem jiném!

A moje první práce? Jo, ta byla taky dobrá. V hotelu, tak tam s klienty úplně složité věci neřešíte, ale mezi kolegy jsem se na začátku taky moc nechytala, tak jasně, za prvé řeší nějaké pracovní nebo osobní věci, které samozřejmě neznáte a teprve se v obojím začínáte trochu orientovat, a za druhé, ta mluva byla pořád srovnatelná s tím barem.

Už vážně nevím, kdy nastal ten zlom, kdy jsem byla schopná poprvé se vmísit do hovoru, ale jak říkám, nějakou dobu to trvalo. Lidé ve skupině mluví rychle, když je to nějaká vřelá debata, tak si skáčou do řeči, jeden druhého překřikují nebo prostě zarazí v půlce věty stylem „ne ne, počkej, takhle ne, to je takhle“…

Takže pro všechny, kdo se učí cizí jazyk a chce ho umět pořádně, platí to samé, co u všeho jiného:

Chce to cvik, tpělivost a čas.