Jak se cestuje v Buenos Aires a proč se Argentinec ptá, jak je vysoko, když chce vědět, kde je

Přemýšleli jste někdy nad tím, jak skvěle u nás funguje doprava? Mám na mysli tu hromadnou.

Jestli si nic takového nemyslíte, tak byste se asi měli jet podívat do zemí třetího světa. A pak oceníte to, jak se u nás v Čechách máme skvěle, když si můžeme přesně na minutu spočítat, v kolik kde budeme, najít na internetu jízdní řády a podle toho si naplánovat cestu.

Samozřejmě že se může něco občas stát a zhatí to veškěré plány, ale dovolte mi, abych vám trochu přiblížila hromadnou dopravu v Buenos Aires.

Musím se ale trochu vrátit v čase, do doby, kdy jsem sotva přijela do Argentiny. Musím totiž uznat, že jsem za svých 8 let tam byla svědkem velkého pokroku, ale i velkého úpadku. Pokroku z hlediska systému a technologií, rozvoje města a na druhou stranu úpadku ekonomického. Měla jsem sice vždycky naivní představu že se situace zlepší, ale opak byl pravdou, ale o tom napíšu až jindy.

Teď budu mluvit o hromadné dopravě.

GUÍA T

V Buenos Aires jezdí autobusy (colectivos) a metro (subte – zkrácenina od subterráneo, což znamená podzemka). Město je postavené podle pravítka a musím uznat, že orientace podle toho funguje naprosto dokonale. Ovšem nějaké jízdní řády tady nečekejte. Autobusy sice jezdí v nějakých pravidelných intervalech, ale situace na silnici je nevyzptytatelná, proto se může stát, že budete čekat i půl hodiny, než něco přijede a potom to může být i několik autobusů najednou! S metrem je to o něco lepší, ale urcitě nečekejte, že najdete na zastávce ceduli, na které uvidíte, za kolik minut něco přijede.

Pro porteños (jméno, který používají pro obyvatele hlavního města – puerto je přístav, porteño je vlastně odvozené od tohoto) ale i kohokoliv, kdo se chtěl bez problémů pohybovat ve městě, byla velmi důležitá knížečka jménem Guía T. Na jednom blogu jsem ji dokonce našla s přízviskem „pequeña biblia del porteño“ (malá bible pro porteña).

Guía znamená průvodce, T si nejsem jistá, jestli značí transporte (doprava) nebo turística (turistická), ale přikláním se spíš k dopravě.

Na začátku jsem na ni nebo lépe řečeno do ní koukala jak husa do flašky a trochu mi trvalo, než jsem se zorientovala, ale následně jsem na ni nedala dopustit. Naprosto dokonale vymyšlený systém v kabelkovém vydání, tahle knížečka formátu A6 vás přesně navedla na místo, kam jste se potřebovali dostat.

Ulice v Buenos Aires jsou rozdělené na bloky (cuadras) po 100 metrech a podle toho očíslované. Menší ulice bývají jednosměrné a jasně to poznáte z cedule na rohu, na které je vždy znázorněná šipka udávající směr v ulici. Můžete si být ale jistí, že když tahle ulice vede jedním směrem, tak ta další paralelní povede v protisměru (contramano). Je tedy naprosto jasné, že když se nacházíte například na ulici Honduras 1200 a potřebujete jít na adresu Honduras 2400, čeká vás 12 bloků vpřed.

Díky tomuto systému se Argentinec běžně orientuje stylem jméno ulice a „výška“, čímž má na mysli právě to číslo. Něco se například nachází na ulici Santa Fe a vy chcete vědět, jaké číslo, zeptáte se: v jaké výšce/jak vysoko, případně často uvádějí s jakou další ulicí se to protíná. Je to na rohu Honduras a Dorrego.

• v jaké výšce/jak vysko jsme? – a qué altura estamos?
• na rohu ulice Honduras a Dorrego – en la esquina de Honduras y Dorrego

Cestu vám potom budou místní vyslětlovat stylem, půjdeš 2 bloky po Santa Fe a potom 4 po Thames a jsi tam. Nebo si s vámi právě dá sraz na rohu dvou ulic.

K tomuto sytému si dovolím vložit odkaz na jednu reklamu, která mi přišla naprosto geniální. Ale bez znalosti poměrů byste ji asi těžko chápali. Jedná se o část v letadle. Kdy se právě pilot ptá, jestli tomu druhému nevadí, když ho vysadí dřív a dotyčný se ptá, jak jsou vysoko. 😊

Trochu jsem ale odbočila od té knížečky, tak se k ní pěkně zase vrátím.

Právě díky tomu, že jsou ulice rozděleny takto, mohla vzniknout i podobná mapa pro orientaci ve městě. V knize je na jedné dvoustraně vždy mapička určité části města rozdělená do čtverců a na protější stránce jsou stejné čtverce s autobusy, které danou oblastí projíždí. Pokud se tedy potřebujete dostat z bodu A do bodu B, musíte zjistit, které autobusy jezdí ve čtverci bodu A a následně ve čtverci bodu B. Vzadu je potom seznam všech autobusů (colectivos) a je zde popsaná trasa právě podle ulci, kterými projíždějí.

Vyšší dívčí potom je, když žádný společný autobus nenajdete a už musíte projíždět okolní čtverce, asbyste objevili shodu. Ale po čase si na to člověk zvykl a perfektně se tak orientoval.

Samozřejmě v dnešní době je to mnohem jednodušší, protože už existují různé aplikace, kde zadáte místo A i místo B a ono vám to vyplivne výsledek bez námahy – například oficiální aplikace města Cómo llego (jak jedu).

Další velký pokrok se zmíněnými autobusy byl v tom, že když jsem do Buenos Aires přijela, autobusy se platily v mincích. V autobusech stejně jako v metru se platí každá jízda zvlášť. Neexistují žádné předplatné ani časové jízdenky. Metro stojí stejně a v autobusech platí různé ceny podle vzdálenosti. Jízdenku v autobuse vždy kupujete u řidiče a on vám to naúčtuje podle toho, kam jedete. Proto se do autobusu zásadně nastupuje pouze předními dveřmi.

Na začátku mého pobytu se tedy platil autobus pouze mincemi, protože u řidiče byl takový automat na jízdenky. A mince proto byly naprosto nedostatkovým zbožím a každýje střežil jak oko v hlavě. V obchodech vám raději nevraceli drobné a částky zaokrouhlovali tak, aby vám právě ty mince nemuseli dát. Takže každý měl doma nějakou mističku nebo skleničku, kde shromažďoval všechny mince!

I tohle se ale časem změnilo a zavedli dobíjecí kartičku Sube a člověk tak platil jen přiložením kartičky ke strojku. Na kartu si v metru nebo v kiosku dobijete peníze a můžete jet. Bez této kartičky ale cestovat nemůžete.

Postupem času a s rostoucí inflací se výše cestovného změnila. Když jsem jezdila první rok (2011), cesta stála asi 1 peso (v té době to byly zhruba 4 nebo 5 Kč), když jsem odjížděla, bylo to kolem 5 tuším, ale já jsem v té době jezdila za sociální tarif, takže jsem platila cenu zhruba poloviční. Ne že bych byla taková socka, ale pracovala jsem v té době jako chůva a ta je zařazená v kategorii pracovnic v domácnosti a to jsou většinou trochu nižší vrstvy lidí, a tak mají nárok na sociální tarif. A jen tak pro informaci, koukala jsem, kolik stojí jízdné teď (2022) a to minimální je 25 pesos!

O dopravě vám toho napíšu ještě určitě víc, protože to rozhodně stojí za zmínku😉 A pro ty, kteří se nechtějí ve španělsky mluvících zemích v dopravě cítit naprosto ztracení, přidávám odkaz na lekci o dopravě, ve které najdete spoustu užitečných slovíček, které se vám budou hodit právě na cestách.