Dagmar Chládková (Dashi)
Miluji nefalšovanou dětskou radost, kreativitu a schopnost učit se prostřednictvím her. Jsem ilustrátorka a španělština je mi druhým jazykem a srdeční záležitostí. Své lásky jsem spojila dohromady a učím španělštinu pomocí hravých obrázků.
León
Leóna jsem poznala na Menorce, nevím, jak to dělal, ale byl všude. Je to pohodář a umí užívat života. A protože je tak kouzelný, že umí být všude, tak musí být přítomen u všeho, co dělám.
Od malička miluju děti,
jejich nefalšovanou radost a jejich upřímnost. To, že si nestále hrají, objevují svět a všechno se teprve učí. A je s nimi zábava.
Dále miluju kreslení, malování a ilustraci. Jako dítě jsem neustále něco obkreslovala a čmárala na každý kousek papíru, co jsem měla po ruce. Už na prvním stupni základní školy moje černobílé obrázky kopírovala paní učitelka ostatním dětem na vymalování a říkala, že budu ilustrátorkou.
Kreslení a ilustrace je pro mě skvělé odreagování, kreativní způsob vyjádření a zároveň učební pomůcka. Ano, čtete dobře. Když chci něco nakreslit, byť ve zjednodušené formě, musím si k tomu dohledat informace, abych to mohla namalovat správně. Protože i v umění musíte prvně znát pravidla, abyste je pak mohli porušit. Asi všichni znáte kubistické obrazy od Pabla Picassa, ne?
A do třetice miluju španělštinu. Když mluvím španělsky, úplně ožiju a jsem nadšená, kdykoliv a kdekoliv ten jazyk můžu použít. A jsem nesmírně ráda, že vnímám španělštinu jako svůj druhý jazyk. Tento vztah jsem si samozřejmě ke španělštině nevybudovala přes noc, ale za roky života, které jsem strávila v Argentině.
A je až neuvěřitelné, že jsem tyhle své srdcové záležitosti mohla spojit dohromady!
Ale ne vždy jsem měla jasno v tom, co budu dělat.
Učitelka?
Děti jsem milovala vždycky a nejdříve jsem si myslela, že budu učitelkou v mateřské školce, ale od tohoto povolání mě odradil fakt, že bych měla hrát na hudební nástroj, na který jsem sice hrála, ale měla jsem pocit, že to moc neumím a víc, než hra na klávesy, mě bavilo kreslení.
Jenže do žádného výtvarného kroužku jsem nechodila a kreslila jen doma pro zábavu a na hodinách, když jsem se nudila. Byla jsem na gymplu, protože to je přece nejlěpší příprava na vysokou, ne? Jenže na jakou?
Na tu učitelku to úplně nevypadalo...
Ve škole mě bavila matematika, výtvarka a jazyky. Studovala jsem angličtinu a francouzštinu a celkem mi to šlo. A zároveň jsem si pohrávala s myšlenkou nějaké umělecké školy. Ale jednou před maturitou přišel do hodiny pán na supl, co nám říkal, že je sice moc hezké studovat třeba dějiny umění, ale k čemu nám to v praktickém životě bude?
Ekonomka nebo agentka v cestovce?
A tak jsem s vidinou nějaké jistoty vystudovala VŠE, obor Cestovní ruch. Matika a jazyky tam byly, to bylo fajn a navíc to bylo z jistého pohledu velmi praktické. Jenže mě to nebavilo. Měla jsem o tom oboru úplně jiné představy. Protože ale nejsem typ člověka, co něco začne a pak od toho uteče, tak jsem ve škole zůstávala.
Kreslení mně tenkrát sloužilo k odreagování hlavně na přednáškách, ne kterých jsem se nudila, ale jinak jsem mimo školu nic netvořila. Ty ekonomické předměty - matematika a statistika jsou přecejen věci týkající se logiky a ne úplně té tvořivé půlky mozku.
Pořád jsem tak nevěděla, co se sebou, až skončím školu. Co teda budu dělat?
To se ale rozlousklo docela nečekaně. Při sezónní práci na Menorce jsem se seznámila s jedním Argentincem a ten se ptal, jestli bych s ním odjela do Argentiny. No, proč ne? Školu už končím, ke všemu studuju cestovní ruch, a jazyky. Na vysoké jsem se začala učit španělštinu, kterou se tam mluví a něco málo jsem už uměla. Tak jsem vyrazila 🙂
Argentina - škola života
A začal můj argentinský život - etapa hledání, učení a objevení. Často jsem ve vtipu říkala, že bych o tom mohla napsat nějakou novelu (strávila jsem v Argentině 8 let a zažila rozmanité věci). Tady to nebudu moc rozvádět, ale koho to zajímá, brzy o tom napíšu samostatný článek.
V Argentině jsem se za ty roky, kromě španělštiny, kterou teď považuji za svůj druhý jazyk, naučila opravdu hodně věcí, ať už na nejrůznějších kurzech nebo jen ve „škole života“. Ale za nejdůležitější považuji fakt, že jsem tam několik let chodila na kurz ilustrace a ilustrovala své první knihy, které mě naučily tři základní věci:
Moje úplně první kniha byl soubor dvou povídek s pár obrázky a ani nebyla určena primárně pro děti. Ale pro mě byla potvrzením toho, jak dobře funguje, když si něco z celého srdce přejeme, protože tu knihu jsem ilustrovala už po roce na kurzu, na který jsem nastoupila s větou: „Já budu ilustrovat knihu!“
- Když v něco věříš, splní se ti to.
Druhou knihou bylo album pro adoptované dítě, od sociální pracovnice s mnohaletými zkušenostmi Cecilie Medici. A byla pro mě opravdu radost vytvořit obrázky k tak komplikovanému tématu, jakým adopce může občas být. Sympatický obrázek dokáže zpříjemnit i složitější témata. A ruku na srdce, kolik z vás kupuje věci například podle hezkého obalu?
- Obrázek, ať už je to fotka nebo ilustrace, dokáže divy.
A třetí kniha byl sympatický mezinárodní projekt. Hudební kniha pro děti, se španělskými písničkami vydaná v Tokiu. A pro mě důkaz toho, že ilustrace je práce, která se dá dělat bez hranic.
- Můžu pracovat odkudkoliv a pro kohokoliv na světě.
A když se to všechno spojí...
Všechno jednou končí, aby mohlo něco nového začít. Skončila moje argentinská etapa a já se vrátila do ČR. Se španělštinou zarytou hluboko pod kůží a taky hluboko v srdci. Začala jsem pracovat jako překladatelka, lektorka a později také ilustrátorka.
Španělština mi otevřela dveře do úplně jiného světa a zároveň mě přivedla k tomu, co jsem vlastně vždycky chtěla. Španělština je jazykem temperamentních národů a ovládnout tento jazyk znamená, že člověk nasaje i něco víc než jen slovíčka a věty. Je to styl života, radost, lehkost a samotné užívání přítomného okamžiku.
Dělám, co mě baví. Španělštinu na jedné straně, ilustraci na druhé a často maluji s dětmi. U práce si v podstatě hraji, zároveň se díky kreslení neustále učím. Tvořím knížky pro děti a za to jsem neskutečně vděčná. Ale chtěla jsem všechno spojit dohromady...
A tak vznikl projekt Španělsky s obrázky.
Po svých zkušenostech s nejrůznějšími jazyky a kurzy jsem si naprosto jistá jednou věcí: ke správnému učení je potřeba dobrá motivace. Vzbudit zájem, dělat to zábavnou formou a ideálně zapojit více smyslů. Děti se takhle učí všechno, to věděl přece už J. A. Komenský a „škola hrou“ se stala nezapomenutelným sloganem, jen ne vždy se jej držíme.
Já vás a vaše děti zvu k učení se španělštiny formou obrázků, příběhů a tvůrčích činností. Jazyk se stane něčím hmatatelným, pokud si například slovo žlutý spojíte se žlutou pastelkou na vymalování sluníčka. Děti si pohrají, rozvinou jemnou motoriku a vy díky těmto dětským aktivitám zazáříte třeba na dovolené v některé ze španělsky mluvících zemích 🙂
