Cesta k srdci a nové obzory

V Argentině jsem žila poměrně dlouho. Celých 8 let. Vlastně nejdůležitější roky mého dosavadního života. V Argentině jsem měla první stálou práci, vdala jsem se tam a postavila na vlastní nohy.

Je zvláštní, že jsem měla pocit, že toho nemůžu dosáhnout v České republice, že mě tady pořád něco brzdilo. No, možná jen moje hlava mě brzdila, ale to jsem tenkrát rozhodně nevěděla, protože nějaké seberozvoje, síla myšlenky atd. rozhodně nebyly tak moderní a profláknuté jako dnes.

Já jsem jen měla pocit, že potřebuji něco víc, ale co nebo jak na to, jsem netušila. Jsem z vesnice, znám hodně lidí, kteří jsou tam naprosto šťastní, spokojení a i když studují vysokou školu, vrací se do svého rodného hnízda. Vyhovuje jim to. A já jsem si připadala divná, protože mně vesnice nevyhovovala a měla jsem pocit, že tam nepatřím, že jsem se narodila špatně.

Nic se nestává náhodou nebo špatně.

Teď vím, že to tak mělo být. Ale tehdejší pocity byly prostě jiné.

Nikdy jsem pořádně nevěděla, co chci dělat a uvnitř jsem se cítila taková prázdná. Ty věci, co vím dnes, že tvoje srdce ví, když ho posloucháš, jsem vážně neznala. Můj svět byl dost omezený.

Pořád jsem si myslela, že jsem nějaká divná, když já pořád nic nevím a všichni ostatní mají jasno anebo se tak aspoň tváří a taková chladná (pominu fakt, že jsem Chládková😊), když mé srdce u ničeho neskáče radostí. Vzhledem k tomu, že jsem slušná a hodná holka, tak jsem studovala a dělala to, v čem jsem byla naučená žít a tak, jak jsem byla naučená. Člověk se učí nápodobou a kopíruje zajeté systémy.

Já jsem si sice myslela a pevně tomu jako malá věřila, že prostě budu žít takový život jako většina lidí, co jsem znala. Ta slušná klasika – vystuduju, vdám se, rodina, dům, stálá práce, občas dovolená atd. Radostí jsem neskákala ani z téhle myšlenky, ale tak se to dělá ne? A lidi jsou víceméně spokojení…

Teď, když na to koukám zpětně, se musím se smát. Možná jsem si myslela, že takový život žít budu, ale vlastně jsem ho nechtěla. Takže moje mysl nebo nevím, co to bylo, tento model zcela sabotovala. Ze srandy jsem říkávala, že si vezmu cizince, ačkoliv žádný logický důvod jsem k tomu neměla. Já jsem byla poprvé v zahraničí až na vysoké škole, takže myšlenka vzít si cizince, byla dost odvážná…

Moje srdce asi vědělo, že bude jednou mluvit španělsky. Mozek to ale určitě nevěděl, takže žádná vzájemná komunikace neprobíhala, a proto jsem byla pořád tak zmatená!

Předtím jsem říkala, že vaše srdce ví, když ho posloucháte. A ono ví, i když vy nevíte, že víte. A tak asi moje srdce vědělo, že si opravdu toho cizince vezmu. Nebyl to ale příběh z pohádky a žádné vzali se a žili spolu do smrti se nekonalo. Já jsem se vdala kvůli „papírům“, tzn. kvůli pracovnímu povolení. Můj vyvolený sice nebyl někdo, kdo by mi náhodně přeběhl přes cestu, ale „žádost o ruku“ proběhla v parku na lavičce stylem „tak se teda vezmeme“ po dalším neúspěšném pracovním pohovoru, který ztroskotal na „papíry máte v pořádku?“

Do Argentiny jsem nejela s myšlenkou, že se vdám a už vůbec ne s tím, že tam zůstanu tak dlouho. Myslela jsem si, že to bude tak rok, dva… Jasně, chodila jsem s Argentincem, co byl napůl Španěl, takže v dlouhodobějším horizontu by tam ta možnost byla, ale ten horizont rozhodně nebyl pár měsíců po příletu! Musím se opravit – on pořád je napůl Španěl, ať ho nepohřbívám. Jen už mi to přijde jako minulost, tak o něm mluvím v minulém čase.

Joooo, minulý čas…

Ten jsem na začátku neuměla používat. Se španělštinou mimo školu jsem se poprvé setkala na Menorce, když jsem tam jela o prázdninách pracovat jako servírka. Moje španělština tenkrát nebyla moc valná a uměla jsem použít jen přítomný čas. Ale věřte, že s ním a v kombinaci s angličtinou se nějak domluvíte. Tak jasně, v restauracích je hodně cizinců a ty základní věci se naučíte. Nemusíte s lidmi vést sáhodlouhé rozhovory a přinejhorším stylem Tarzana se nějak domluvíte😊

Španělština není těžká, ale jako všechno – chce to cvik.

Španělsky mluvících zemí nebo prázdninových destinací je hodně a i když pojedete třeba pracovně, rozhodně není na škodu umět pár základních věcí, nebo se právě na dovolené domluvit v restauraci, obchodě nebo se zeptat na cestu.

Španělština je

jazyk plný emocí,

radosti ze života,

máchání rukama a 

otevřeného srdce.

A proč se ho nenaučit jen tak mimochodem sami nebo s dětmi u obrázků?

Mně španělština otevřela cestu k srdci. Možná otevřete i vám nevídané obzory 🙂